Pokud nám opravdu něco chybí, pak jsou to velké příběhy. Ten, který prožil Dorando Pietri, stojí za to. Kdyby neexistoval, musel bych si ho vymyslet…
Za Centrum Paraple běžím Volkswagen Maraton Praha, který se řadí mezi deset nejlepších maratonů světa a pro roky 2008 i 2009 byl oceněn prestižní známkou IAAF Silver Road Race Label.
Letos se maraton koná 10. května, start je v 9:00 na Staroměstském náměstí, kde je také cíl. Limit na uběhnutí tradičních 42, 195 km je sedm hodin.
Přijďte se podívat!
* **
ROZHOVOR S VYSLANCEM ZA PARAPLE
Co tě přimělo, stát se vyslancem pro Paraple?
Však víš sám, Miloši, Paraple není jediné, k čemu jsi mě kdy v životě citlivě nasměroval.
Co si osobně myslíš o nadacích, přispíváš některé, když ano, které a jakou formou?
Nadace pokládám obecně za účinnou formu pomoci. Líbí se mi myšlenka spojit síly a prosadit to, co pokládáme za správné. Přiznám se, že zatím do žádné pravidelně nepřispívám. Chci-li ale přesvědčit jiné, aby podpořili Paraple, pak musím samozřejmě přispět i já, což rád činím. Možná, že někdo řekne, že se vymlouvám, ale myslím si, že lidé sami vědí nejlíp, co podpořit. Měli by mít proto mnohem větší možnost podílet se na rozhodování o tom, kam půjdou jejich peníze odváděné státu. Bojím se, že vysoké daně a vysoký stupeň přerozdělování u nás vedou bohužel spíš k oslabování přirozené lidské potřeby pomáhat tam, kde je to třeba. Takže celkem rozumím těm, co si řeknou: platím už dost, a když jsi, státe, tak chytrý a víš, co a jak rozdělit, rozděluj, ale beze mě.
Víš něco více o nadaci Paraple, kromě toho, že se pravidelně vždy v červnu pořádá Běh pro Paraple?
Vedle Běhu pro Paraple sleduji i veškeré akce, které pro Paraple pořádáš ty a o nichž prostřednictvím své Běžecké školy informuješ.
Co tě první napadne, nepřemýšlej, když potkáš handicapovaného člověka?
Když bez přemýšlení, tak bez přemýšlení: jsme strašně křehcí a zranitelní.
Motivuje tě to, jak se tito lidé dokáží vzepřít osudu a žít dál, nebo je lituješ?
Motivuje mě to, jednoznačně. Klaním se jejich odhodlání, vůli, trpělivosti. Nemůže ti nebýt líto, když se dozvíš, co je postihlo často bez nejmenší míry vlastního zavinění, ale pokud jde o další pocity, někdy se prostě vedle nich cítím trapně za nimrání v osobních malichernostech.
Co pro tebe představuje běh?
Je pro mě hlavně dříve nikdy nepoznanou radostí. Skvělý maratonec Pavel Novák jednou napsal něco v tom smyslu, že běh je pro západního člověka formou orientální meditace. Tomu dobře rozumím. Určitě nejsou důležité časy (ostatně jak jinak v mém věku), ale mety, které se tyčí někde v dálce před námi a k nimž se se systematickou úporností upínáme.
Jak dlouho běháš a co tě k běhání přivedlo?
Fakticky asi pět let. Před tím jsem se nikdy ani nepohnul. Jsem někdejší hospodský povaleč. Teprve nedávno jsem si ale uvědomil, že se mi o běhání vždycky zdálo; takže jsem se prostě jen jednoho dne rozhodl začít naplňovat své sny.
Co podle tebe může běh a běhání člověku dát – přinést?
Kromě zmíněné radosti dává běh přátele. Za ně jsem mu obzvlášť vděčný! Dává také sebejistotu, která nám často tolik chybí. Když si ten, kdo nikdy nic takového neudělal, obuje klidně třeba po čtyřicítce běžecké boty a po čase dosáhne svého, poradí si v životě i s jiným.
Máš nějaký slogan – heslo, kterým budeš lidi z kraje, za nějž běžíš, jako vyslanec pro Paraple, motivovat k tomu, aby podpořili tvou snahu, vybrat na konto Paraple co nejvíc korunek? Případně jak zní?
Slogan – heslo zatím nemám. Spoléhám na běžce a všechny dárce v našem kraji.
Máš nějaký nápad, kterým by se dalo pomoci nadaci pro Paraple i jinak, než tímto konkrétním způsobem? Máš-li, sem s ním.
Svou radu už jsem vlastně formuloval. Přimlouvám se za daňové asignace, které by umožnily napřít naše peníze tam, kde je chceme mít.
Kdybys chtěl někoho pozvat na návštěvu kraje, v němž žiješ, za nějž běžíš, čím bys ho lákal? Co je pro tento kraj typické, co se jinde nevidí?
Netroufám si mluvit za celý kraj, ale cítím se doma na Náchodsku. Snad bych měl mluvit o fantastické přírodě a jedinečných běžeckých možnostech, ale to, co mě nejvíc fascinuje, je v lidech. Jsou možná více než jinde zvyklí věřit v sebe. Nedaří se tu levicovým populistům. A kdo si váží sebe, zná i cenu druhých. Můj dědeček byl z Hronova, před válkou prodával prvotřídní rozhlasové přijímače Philips a při slavnostních příležitostech vždy ozvučoval hronovské náměstí. Vrostl do tohoto města a spojil s ním celý život. Jeho bratr, můj prastrýc, byl světoběžník, který za peníze stržené za sadu kružítek chvatně (ještě před maturitou) opustil Hronov a vydal se směr Hamburk. Procestoval svět, až se nakonec usadil na Tahiti. Oba pro mě představují dvě krajní polohy života obyvatel mého kraje: zakořeněnost v místě a potřebu vidět za horizont. Egon Hostovský, Václav Černý, Josef Škvorecký, abych uvedl alespoň některá ze slavných jmen zdejších rodáků, dosáhli světovosti i zásluhou svého pevného pouta ke kraji, z něhož vzešli. Ostatně, přesvědčete se sami.
(tento rozhovor vznikl pro server
Běžecká škola Miloše Škorpila)
Navzdory sluníčku a asi poněkud přepálené první půlce maratonu mě letošní PIM ohromně těšil. Určitě i proto, že závěrečný finiš Pařížskou jsem směl jako vyslanec za Paraple absolvovat ještě jednou.
S vaky symbolicky naditými Vašimi penězi pro vozíčkáře jsem spolu s ostatními uháněl za nadšeného aplaudování diváků do cíle na Staroměstském náměstí.
Maratonský běh Prahou pro Paraple 2009 právě končí. K řadě dalších už si leštím svoje odpružené botky.
